převzato z časopisu  Playboy 6/2013

Text Marek Kožušník, foto Tomáš Nosil, www.nosil.cz

Talenty

Barbora Skočdopolová

Náhody neexistují

Hraje v Ypsilonce i v komerčních muzikálech. Studuje prvním rokem portugalistiku a jednou by ráda pracovala ve firmě, která obchoduje s Brazílií. Odmalička vyrůstala v divadelních šatnách, přesto je stejně pragmatická jako bohémská.

Jak  ses dostala ke studiu portugalistiky na filozofické fakultě? Není to z divadla až příliš velký skok?

Věděla jsem, že bych si měla držet zadní vrátka. Nevím přece, jak se mi jednou bude nebo nebude dařit, co vlastně budu dělat. Vždycky jsem chtěla mít ještě něco bokem. Francouzsky už jsem uměla z gymplu slušně, během studia na DAMU jsem si udělala státnice.

Proč zrovna tento jazyk? Máš k Portugalsku blízko?

Předloni v prosinci jsem měla sen, ve kterém jsem plynně mluvila portugalsky. Aspoň jsem si to v tom snu myslela. Ráno jsem si sedla k internetu, našla si intenzivní kurz, protože jsem zrovna v divadle nemusela nic zkoušet, a začala se učit. Bavilo mě to. A protože mám před sebou ráda cíle, řekla jsem si, že si dám přihlášku na filozofickou fakultu na portugalistiku. Věděla jsem, že se nedostanu, protože to je za čtvrt roku nemožné, ale chtěla jsem mít motivaci. V polovině února jsem měla první hodinu portugalštiny v životě — a 5. června jsem dělala přijímačky. A vzali mě.

Jak jsi v tu chvíli mluvila portugalsky?

Uměla jsem základní věci. Uměla bych si třeba zařídit hotel, představit se, říct, kde bydlím, zeptat se na cestu. Taky jsem z jazyka měla na přijímačkách hrozně málo bodů, jenže já měla hodně načteno od portugalských a brazilských autorů, tam jsem body nahnala. Navíc je to filologicky obor, předpokládá se, že má člověk filologické základy. Že se orientuje v českém jazyce.

Vybrala sis ten jazyk proto, abys znala něco, co nedělají všichni?

 Byl to přesně ten důvod. Po francouzštině jsem se učila italsky, ale nějak mě to nechytilo. Zkusila jsem tohle, dovedl mě k tomu vlastně ten sen. Taky zpívám v kapele Botafogo, kde máme i nějaké portugalské texty, moji rodiče se seznámili v Portugalsku. Vždycky jsme doma měli porto a máma vždycky říkala - tvůj táta mě ještě jednou musí vzít do Portugalska. Takže se to všechno najednou spojilo. Mám pocit, že jsem najednou našla nový smysl mimo divadlo.

Jsi dříč?

 Jsem cílevědomá.

---------------------------------------------------------------------------------------------

Ideál muže

Mám prostě ráda vysoké tmavovlasé chlapy. A takové si taky vybírám. Myslím, že je  se mnou docela sranda, takže je důležité, abychom si i v tomhle rozuměli. Velmi důležitý je pro mě společný vkus na muziku, na kulturu obecně. Na umění. Měl by být romantický. Takový ten pravý romantik, který se nebere úplně vážně.

---------------------------------------------------------------------------------------------

Nesouvisí talent na jazyky tak trochu s herectvím? Tam se přece musíš učit texty, v cizím jazyce zase nadřít slovní zásobu.

Když jsem na hodině, stačí  mi pak domácí příprava maximálně dvacet minut. S divadlem to mám ještě lepší, protože si texty spojuju s pohyby. Nepamatuju si, že bych někdy v životě doma seděla nad textem, všechno jsem si pamatovala ze zkoušky. Možná když byl nějaký delší monolog, tak jsem se na něj doma koukla, ale jinak nebylo třeba. Prostě jsem si vždycky spojila, že si jdu sednout na židli a u toho říkám tuhle větu. Na jedné zkoušce se to udělalo a pak už jsem si to pamatovala. Taky si většinou pamatuju i repliky jiných lidi, takže zachraňuju spoustu horkých chvilek, když někomu v Ypsilonce vypadne text. Taky si pamatuju data všech premiér.

Co tě nasměrovalo na hereckou dráhu?

Tatínek byl herec, maminka loutkoherečka. Vyrůstala jsem v tomhle prostředí. Ale nepamatuju si, že bych se jako dítě toužila stát herečkou. Možná jo, ale nějak jsem se to vždycky bála před rodiči říct. Oni chtěli, abych studovala jazyky, šla na gympl. Vzpomínám si, že jsem hrozně moc času strávila v divadlech s mámou, někde na štacích. To prostředí mě bavilo, ráda jsem do toho zabředávala, ty herecké šatny a tak. To mě fakt bavilo.

Jenže ti nakonec rodiče studium herectví nerozmluvili...

To ve mně pomalu uzrávalo, až na gymplu těsně před maturitou jsem si uvědomila, že tam chci jít, Mámě  jsem to myslím řekla, ale táta nevěděl do přijimaček, že jsem si podala přihlášku na DAMU. Úplně jsem se mu to bála říct, vždycky chtěl, abych studovala právnickou fakultu nebo něco takového.

Jak dopadly přijímačky?

Dobře, vzali mě. Hlásila jsem se na katedru alternativního a loutkového divadla. Vůbec jsem netušila, jak moc záleží na tom, ke komu se do ročníku hlásíš. Některé ročníky jsou čistě loutkové, nás ale vedl Jan  Schmid z Ypsilonky, což jsem dopředu vůbec nevěděla. My jsme dělali alternativní proudy divadla, činoherní způsob herectví.

S loutkami ses tedy na katedře alternativního a loutkového divadla hrát nenaučila?

 Měla jsem rok loutkářské propedeutiky a znám zhruba techniky vodění loutek. Ale že bych si někde v divadle troufla vodit loutky, to ne. Vím, jaké jsou druhy, a vím, jak se vodí.

Na škole tě v ročníku vedl umělecký šéf  Ypsilonky Jan Schmid, zanedlouho jsi v Ypsilonce hrála. Náhoda?

Neuvěřitelná náhoda. Ale jak se říká, náhody neexistují. Na DAMU jsem se hlásila hned po gymplu a Jan Schmid ročník otevíral jednou za čtyři roky. Nějak to tak vyšlo. Samozřejmé znal mého tátu, který léta v Ypsilonce hrál. Celý prvák jsem ho musela hodně přesvědčovat o tom, co umím. Měla jsem pocit, že jsem černá ovce ročníku. A najednou mi ve druháku zazvonil telefon a zavolali mi z Ypsilonky, že je Jitka Schneiderová těhotná a někdo musí hrát Rusalku. Potřebují prý éterickou, pohybově šikovnou holku, která zpívá - a to že jsem já. Proto ať se přijdu ukázat. Tím jsem se tam uvedla, všichni byli spokojení a za rok jsem podepisovala trvalou smlouvu. Myslím, že kdyby nebylo Rusalky, asi bych v Ypsilonce nikdy neskončila. Nějak to tak správně zacvaklo.

Náhoda v téhle branži hraje ohromnou roli, že?

Někdy se stane, že se s někým potkáš náhodou na večírku a on ti řekne, že se mu hodíš do projektu, do filmu, do představení. Ale možná to ještě z větší části dělají taková ta umělá přátelství - že se udržuješ v komunitě lidí, kteří o těch věcech rozhodujou, nebo znají někoho a můžou tě doporučit. Na to já jsem ale nikdy moc nebyla.

Není to spíš takové podbízeni?

Ne, to je strategie. Věřím tomu, že i ty party se mají rády. Když se třeba obsazuje film, řekneš režisérovi — znám jednu holku a ta by se ti mohla hodit. Většinou to dneska probíhá právě tak. Konkurzy moc nefungujou. Někdy ano, ale většinou se řekne: pozvi těchhle deset holek, z těch si vybereme. Jde o to, kdo koho zná.

Do muzikálu Carmen v Hudebním divadle Karlín ses dostala taky na takové doporučení?

 Ne, to byla další ohromná náhoda. Kamarádka mi zavolala, abych s ní šla na konkurz. Odpověděla jsem jí, že tohle moc neumím, ani nevím, co tam po mně budou chtít. Jenže ona nechtěla jít sama, tak jsem ji doprovodila. S totálním klidem, že mám Ypsilonku a tohle by byl jenom takový bonus. Ji nevzali a mě jo.

Jsi součástí toho kolotoče konkurzů, nebo na to spiš kašleš?

Snažím se chodit, když mám pocit, že by mě ta role mohla bavit nebo někam posunout.

Uvažuješ i o umělecké kvalitě konkrétního představení, když jdeš na konkurz? Přece jen je to práce a účty se platit musí.

Asi bych kecala, kdybych si v takové chvíli řekla, že je to brak a já na ten konkurz teda nepůjdu. Kdybych věděla, že to je slušná práce na celý rok, tím myslím slušná finančně, že si něco vydělám, asi bych do toho šla. Aspoň mám teď ten pocit.

Jenže potom přijdeš do Ypsilonky a oni ti řeknou — tak co, jak se má Michal David?

Strašně se mi smáli, když jsem dělala Carmen. Dlouho si ze mě dělali legraci, protože tohle divadlo je od stylu Ypsilonky nesmírně daleko. Na druhou stranu by muzikál mnozí dělat nemohli, i když by třeba chtěli. Minimálně brát ty peníze, které jsou v muzikálu přece jen trochu jiné než v městském divadle. Takže by to spousta z nich chtěla dělat, ale tak trochu cítí, že netančí. Že vlastně ani moc nezpívají. Takže si z toho aspoň budou dělat srandu.

Plánuješ takhle skotačit po komerčních a nekomerčních divadlech ještě dlouho? Kdy využiješ portugalštinu a další jazyky, které umíš?